Motto: „Být dospělý znamená: Nikdo nepřijde!“
(Reinhard K. Sprenger – Rozhodnutí je na tobě, Cesty z každodenní nespokojenosti)
Dokonalost a Božství jsou skryty v jediné větě. Takže by těm bystřejším stačil citát z knihy Reinharda K. Sprengera. Ale rozveďme to trochu… Aspoň pro pobavení… Ano, svět je plný her. My se dostáváme do potíží, když čemukoliv ve svém životě připíšeme důležitost. A jelikož máme sklon svoji hodnotu odvozovat od věcí, které vlastníme (bože jak důležitě a nadřazeně se cítí řidič v Land Roveru), od zvířat, která vlastníme (kdo by se o chudáčky postaral, když ne my) a od lidí, které máme ve své blízkosti (a vlastnit se je snažíme – viz kap. O lásce z 2.8.2018), tak jsme, dá se říci, k problémům již téměř předurčení.
Tak tu máme „hru na vztah“. Nikdo nám nechybí, pak ho/ji poznáme, chvíli s ním/ní jsme, on/ona nás opustí (samozřejmě že na tom máme podíl), a my pláčeme, jak nám chybí. To je vzorec, který můžeme aplikovat v jakékoliv oblasti, když řešíme své štěstí. Pocit štěstí ze vztahu (s kýmkoliv a čímkoliv) pramení z růstu, z tvoření (vůbec ne z toho, co máme). Když nás v práci platí 15 tisíc a deset tisíc nám přidají, máme 25 tisíc a radujeme se jako malé děti. Když v práci dostáváme 35 tisíc a 10 tisíc nám seberou, máme 25 tisíc a jsme smutní jako želvy. V obou případech jsme ve stejném stavu, kdy pobíráme 25 tisíc čistá ruka, ale jednou se radujeme, podruhé jsme nešťastní k smrti. Taky je tu faktor, že když bereme celý život stejnou mzdu 25 tisíc, nijak nás to netěší. A taky bych uvedl příklad prožívaného štěstí v koncentračních táborech, kdy základna pro srovnání byla z počátku velmi nízká, takže obdržení lepšího jídla vězňům přinášelo radost přímo extatickou (odtud zřejmě i zdánlivě nelogická vděčnost vězňů směrem k věznitelům).
V partnerských vztazích platí obdobné zákonitosti. Sami jsme kdysi byli bez druhých vcelku spokojení. Vzpomínám na své samostatné cesty do školy i do hor. Nejkrásnější zážitky, nezkalené tříštěním pozornosti mezi přírodu a druhé lidi. Ale příroda to tak zařídila, muž uvidí ženu, žena uvidí muže – a chtějí se mít. Růst vztahu je to nejkrásnější. Tvoříme, děláme vše pro to, abychom druhého získali. Ženy jsou ochotné si namalovat úplně jinou tvář, muži jsou ochotní jít se ženou na nudný film do kina a stát se čímkoliv, jen aby se k ženě přiblížili. První dotyk ruky – růst vztahu, první polibek – další růst a tvoření vztahu, první společná večeře – i kdybyste žrali vymetené smetí z vagónu po přepravovaném dobytku, bude to nejkrásnější večeře na světě, protože je zde prvek růstu a budování a tvoření vztahu. V tom je tajemství, chytřejší pochopí, hloupější zůstanou u starých vzorců. Všechno je o tvoření, růstu, budování. Člověk je jako Bůh tvořivý – to je i první informace z Bible, že Bůh cosi stvořil, pak stvořil to, pak tamto (prosím nepředstavujme si nějaké plácání hlíny – svět je energetické podstaty formovaný myšlenkami – postuláty, to je na delší téma), pak pohlédl a viděl, že je to dobré, a pak odpočinul, a pak řekl, že vytvoří člověka, který mu bude podobný. A člověk je tvor Bohu podobný - především tvořivý. Když tvoří, žije. Netvoří – nežije. Duše to tak cítí. To, že máme tělo, je fajn, ale důležité je si uvědomovat, že máme srdce a hlavu – tedy v obrazném slova smyslu. A v srdci je zakotvená touha po tvoření, po umění, po vytváření krásy, a v mysli jsou schopnosti, které lze k tomu tvoření použít. Lidé si často myslí, že touží po lásce druhého člověka. No, něco na tom taky je, ale není to tak docela pravda. Po čem především toužíme, a kdo je schopen se v klidu nad sebou zamyslet, přijde na to, je touha po znovu-nalezení sebe sama, a touha znovu začít tvořit, malovat, zpívat, tancovat, oslavovat život. A veškerý náš smutek z naší samoty pramení z vlastních selhání tvořit svůj život, něco produkovat, plánovat, realizovat plány. A když se nám tvoření delší dobu nedaří, začneme to hledat u druhých, abychom je trochu o tu jejich radost ze života pumpli. Proto obecně, dá se říci, vztahy nefungují, nemohou fungovat. Nefungují proto, že je to většinou jen hledání uspokojení tam, kde ho nelze tak úplně nalézt, je to vlastně pláč na špatném hrobě. U druhého člověka nalezneme jen náhražku toho, co nám chybí. A na náhražkách je vystavěn tento systém. Nacházíme chlácholení místo lásky, vzájemné pochlebování místo uvědomění si pravých hodnot, společné nadávání na svět místo řešení, brak místo literatury, stupidní seriály místo skutečného příběhu, nekonečné soutěže místo vědomí vlastní hodnoty a život druhých místo žití vlastního, jalovou zábavu místo skutečné životní cesty. Jen ten, kdo je již totálně v útlumu, si může myslet, že život v souladu s tímto systémem mu může přinést hlubší radost a vztah vytvořený na těchto základech trvalejší radost. Ale zřejmě většina lidí si život v náhražkách musí dosyta prožít, aby se od něho později mohla oprostit.
Takže na seznamkách natrefíme většinou na inzeráty typu: „cítím se tak sama…“ A ta zmíněná většina lidí tohoto typu raději volí nešťastnost s někým (protože je k dispozici někdo, na koho později svou nešťastnost mohu svést), než nešťastnost sám/sama (protože tady člověk nešťastnost musí svádět na jakýsi osud, nebo co horšího – začít si uvědomovat stav věcí a začít přebírat zodpovědnost za svůj život a tvoření).
A protože jsme tvorové v podstatě nedůvěřiví (nevěříme v sebe, ale myslíme si, že druzí jsou ti nespolehliví), tak jsme si kdysi vymysleli svatbu a manželství. Manželství je instituce jako každá jiná, je většinou zdrojem ne-lásky, majetnictví a degenerace krásného vztahu. Ale hodí se do celkového matrixu, ve kterém žijeme. Člověk je kontrolovatelnější. A abychom nějak zakryli, že si chodíme k tupým úředníkům, které vůbec osobně nezajímáme, pro razítko a potvrzení, že se máme rádi a že spolu můžeme požehnaně obcovat a získat jisté sociální výhody, které společnost poskytuje jen sezdaným, a abychom si mohli být druhými více jistí a trochu druhého k sobě přivázat – a tudíž cítit se více v bezpečí, a přitom se necítili jako blbci, tak jsme vše zaobalili do nádherného hávu. Nesmí to být malá věc! Nejsou větší oslavy, krásnější šaty, účesy, výzdoba, hudba než když se koná svatba! Sice to divadlo, které vysílá anglická královská rodina televizí do světa asi nepřetrumfneme, většinou to jsou i tak oslavy jako bychom získali nesmrtelnost a dokonalé zdraví a k tomu dům u jezera a nový off-road BMW – to všechno najednou. Jmenované benefity však po svatbě nepřicházejí, ale přichází sbírání manželových smrdlavých ponožek, upocených triček, potřísněných trenýrek, jejich praní, skládání, uklízení, mužovi přichází na oko menstruační vložky, odevzdávání celé výplaty rodině, krocení rozjívených dětí a znatelně citelný úbytek sexu. A po čase – čím finančně náročnější svatba, tím finančně náročnější rozchod a rozvod. Nebo manželství ze zvyku a umělé udržování kvůli nesplaceným hypotékám a názoru dětí.
Ale abychom neskončili reptáním… Reptání nic netvoří, a tudíž vede jen k nešťastnosti. Jak tedy řešit vztah? Jak vyřešit s definitivní platností touhu po lásce? Než odpovím, jen připomenu, že stránkou „Péče o ducha“ se vine jako nit jediná myšlenka – „život je jednoduchý, kdo tvrdí něco jiného, lže“. V kontextu této myšlenky je třeba chápat i vše ostatní. Slovo „jednoduchý“ je velmi zajímavé, obsahuje vlastně dvě slova - „jeden“ a „duch“. Ano, pravdivý svět má jednoho ducha, a vše v něm je jednoduché. Je zde však spousta lidí, na které je třeba dát si pozor, kteří tvrdí, že je vše složité – a „víceduché“. Vyvarujte se jich. Nikdy nevyřešíme svůj život, vztahy, lásku, když nebudeme myslet jednoduše a podlehneme důležitosti vysoce odborných keců vědeckých kapacit.
Ale jak je to tedy s těmi vztahy? Již jsem se toho dotkl v článku „O lásce“. Ale jednoduše říkám – „Nemějte žádné vztahy!“ Co to je za blbost??? Jak to chápat? Vztah je v podstatě navázanost na druhého, jistá forma částečné či úplné závislosti na někom, na něčem. (V podstatě slovní základ slova je „tah“, někdo někoho někam tahá a předpona „vz-“ - která znamená „na, nad, proti“…). Ještě jsem nepřišel na to, k čemu by mi to mohlo být dobré mít vztahy… Ale dobře – tedy jak z toho? Odpověď je jednoduchá – respektujme svou vnitřní tvořivou podstatu a tvořme a kašleme z vysoka na vztahy! Chceme žít s partnerem snů, s partnerkou snů? Udělejme v tomto hmotném vesmíru jednu malou věc pro to, abychom si sen splnili. Jednu malou věc v hmotném vesmíru. Třeba utřeme stůl a poličku od prachu. Až to budeme mít, odpočiňme si, podívejme se na své dílo, a když budeme spokojení, udělejme druhou věc, kterou druhého a sebe potěšíme. Nic za to nečekejme! Vaše láska doma poroste. Nepotřebujete vztah, potřebujete lásku! I kdyby ten druhý neudělal nikdy nic, nevyčítejme mu, nebuďme „ve vztahu“, zůstaňme svobodní svou tvořivostí doma zůstat, ale i odejít. Totéž s láskou dopřejme druhému. Ale pokud budeme tvořit, je velmi malá pravděpodobnost, že to s druhým nepohne. Pokud tedy chceme s někým být, chceme, aby si nás někdo všiml, chceme nebýt sami, tvořme. Je to jedno co - tvořme své tělo v lese či posilovně, tvořme svou mysl třeba učením jazyka, malujme, hrajme na piano, na kytaru, tancujme, nebo se naučme věci kolem daní, abychom byli potřební, vytvořme v sobě poradce. Veškeré tvoření, které děláme bez potřeby souhlasu druhých, bude úspěšné a druzí to ucítí. Tak je to tu odjakživa zařízeno, aby byla na světě nějaká spravedlnost. Udělejme jeden krok pro tento vesmír – a vesmír udělá 10 kroků k nám. Je to tu, štěstí a radost a lásku máme každý na dosah své ruky. Udělejme malou věc pro svět, pro druhého, nic za to nečekejme a rozkveteme. Vykašleme se na vztahy, zůstaňme svobodní, a vytvoříme lepší svět. Možná si řeknete, že jsem idealista. Ale pokud se zamyslíte, sami zjistíte, že jinak to dál nepůjde. Zatím jsme našli jen dokonalost ve spotřebovávání a v čerpání zdrojů pro své pobavení. A následně – dokonalost v sofistikované nešťastnosti, o které si myslíme, že je spokojeností… Nevím, jak dlouho to tak vydrží, ale mnozí již prohlédli a žijí dle nových „pravidel“. My si můžeme vybrat. V dnešních dnech zřejmě bude lepší si vybrat „být dospělý“ a vědět, že „nikdo nepřijde“… Přeji úspěšný výběr a radostnou cestu!