Motto: Energie zvenčí vede ke kontrole zvenčí.
Nějakou dobu jsem na stránkách Péče o ducha mlčel. Je dobré naučit se mlčet. Jsou situace, kde můžeme toto umění uplatnit. Mohu si to dovolit - jen tak mlčet, přestat psát, když nemám o čem. To je rozumné. Média si tento komfort odpočinku, přesto, že nemají psát či mluvit o čem, nemohou dovolit. I když není o čem mluvit, musí téma vytvořit!... Jinak zahynou. Původně byla všechna média vytvořena s dobrým cílem informovat, in-formovat, tedy formovat cosi uvnitř nás. Tento původní cíl samozřejmě kdesi zůstal, nicméně po krátkém čase do popředí každé "živé" entity vystoupí do popředí jiný cíl - cíl udržet svou existenci v tomto dravém světě. A tento, druhotný cíl, velmi rychle a prakticky vždy zastíní cíl prvotní - cíl pravdivě, objektivně, přesně in-formovat, předat příjemci cosi potřebného, cenného. Potlačením tohoto prvotního cíle trpíme prakticky všichni, kdo jsme opustili dráhu dobrovolníka, nadšence, neplaceného apoštola dobra, a dali se v oblasti, kterou jsme milovali, na dráhu profesní. Výsledek? Postupné vyhoření. Slova, za která je člověk zaplacen zaměstnavatelem, jsou obsahově jiná a zní emočně zcela jinak, než slova vyřčená z čisté lásky či jen touhy informovat druhé. V dalších oblastech toto platí analogicky. Koncert, za který populární komerční zpěvák známého jména dostane statisíce korun, má jiného ducha než představení písničkáře, který má kvůli svému zpěvu jen více potíží než prospěchu. Dnes jsou všichni placení pisatelé, hlavně v médiích, ale i zpěváci a jiní umělci placení za 1) výkon a 2) za to, aby vzbudili silné emoce a aby gradovali efekty. Čím více se jim podaří nás rozrušit, šokovat, vystrašit, pobavit, tím lépe se jim daří po finanční stránce. Pokud tito pro-davoví dělníci masmédií nevykonají, co od nich očekává ten, kdo je platí, čeká je rychlý konec. Pravda, objektivita, prospěšnost jsou na vedlejší koleji, nyní už spíše na překážku. Člověk v nejproduktivnějším věku s hypotékou a dvěma dětmi si dobře rozmyslí, zda být poslušný či neposlušný chlebodárce, zda tvořit prodejné, nebo pravdivé a přesné. Zde jsme svědky vážného a hlubokého problému, který není úplně jednoduché hned pochopit - když pracujeme pro druhého, a jsme jím za to placeni. Zní to absurdně? Vydržte. Není to tak složité. Práce, svobodná práce, je vždy tvůrčí činnost, u které lze vidět výsledek, což je radostné a odměnou samo o sobě! Každý jsme zažili moment, kdy jsme něco vytvářeli (bezplatně), byli jsme do toho ponořeni, prociťovali jsme radost a tak jsme žili! Ať jsme dělali cokoli prospěšného pro sebe či druhé. V zaměstnání se však na základě smlouvy prodáváme (ač jsme se pro to sami kdysi rozhodli). Náš osobní tvůrčí příspěvek je zde druhořadý nebo přímo nežádoucí. Osm hodin denně v pondělí až pátek propůjčujeme své tělo a mysl! k dispozici druhému člověku (kterého známe většinou jen minimálně), zaměstnavateli. Pokud bychom zaměstnavateli zapůjčili tělo i své pohlavní orgány, nazvali bychom to prostitucí. Ale nedělejme si iluze. Princip zaměstnání, otroctví a prostituce je prakticky shodný. Za půjčení svého těla a mysli pro záměry druhého člověka (skupiny lidí) dostaneme peníze, které následně vyměníme u obchodníka za věci, které potřebujeme, abychom nezemřeli hladem. V zaměstnání plníme vždy záměr druhého člověka, z důvodu efektivnosti většinou stále se opakující úzký okruh úkonů, které jsme se dobře naučili, ať sedíme za počítačem nebo stojíme u výrobní linky. Zaměstnána je velká část společnosti. A ať pro zaměstnavatele pečeme housky, fakturujeme nebo připravujeme televizní reportáž, jsme na základě smlouvy povinni držet se směru, který stanovil šéf. Tímto poměrně rozvláčným úvodem jsem se chtěl dostat k další kapitole o důvěře, víře a virech...
V Raspenavě 20.3.2020