Motto: „...hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno“, „...na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít...“ Lk 11:9, 21:25“
Podstatné informace již byly sděleny v posledním odstavci článku o důvěře, virech a vírách. Je naprosto nutné nepřijímat slepě žádného člověka a doslovně žádný text, ani tento, ale vybrat to, co rezonuje s našim srdcem. Možná bude toto čtení pro mnohé fádní a rozvleklé, ale přitom nemohu napsat nic důležitějšího... Je naprosto nutné stát sám za sebou a prověřit v sobě ducha každé věty. Donedávna jsme věcem a událostem nedávali příliš pozornosti. Život probíhal víceméně pohodlně, v klídku, v polospánku. Stačilo koupit rohlíky, banány, jogurty... Nyní přišel čas stát se pozorným a bdělým. Svět se změnil a mění se rychle dál, brzy "uslyšíme" velmi, velmi, velmi silné informace a bude důležité je ustát. Nic se neděje náhodou, buďme na stráži. To, že jsou neprodyšně uzavřeny hranice všech států, to, že má mainstream pouze jedno téma, to, že se vládní krizový štáb fotí s rouškami u jídla bez odstupů, to, že zaniká mnoho oborů činnosti, vše jsou zprávy, informace pro nás, abychom zpozorněli a uvažovali o nich. Můžeme nadávat. Nadávat a kritizovat jako většina, a pouštět si tak jed do vlastního těla a mysli. S tímto cílem jsou zprávy vytvořeny. Můžeme si stěžovat všude kolem a čekat na spasení od druhých. Můžeme stále důvěřovat chaotickým politikům starajícím se stále více o své židle a koryta. Můžeme se hroutit strachy a bortit svůj imunitní systém. Ale k čemu to všechno, když to není potřebné ani nutné?
Strach – v pohádkách nástroj čerta, v realitě účinný nástroj každého šmejda a utlačovatele, ale hlavně mocných elit v politické, finanční a náboženské sféře určený k ovládnutí lidí. Nástroj, kterými elita rozděluje lidi a rozhlodává naše kosti, abychom neměli pevnou kostru (vše, co nás dělá stabilními). Strach je emoce, která nám paralyzuje mysl i tělo a díky strachu v pohádce utíkáme před čertem či drakem a nejsme schopni zachránit „princeznu“ (co dnes může představovat princeznu) a v realitě se ze strachu o cokoliv vzdáváme, jako v pohádce, své duše, tedy sami sebe a své intuice a rozumu. Vyvoláním strachu nám kdokoli paralyzuje chuť do života a sílu žít, prožívat, radovat se, myslet, tvořit. STRach a STRes nás někam STRkají a dávají nám STRop, abychom neviděli modré nebe, nemohli vzlétnout a radovat se. STRach implantuje duši pocit, že je vše kolem STRašné. Tak se z nás postupně stávají poslušné STRoje, užitečné k otročení sebejistým elitám. STRach nás nutí, abychom se ukryli v nějakém STRomě (z jednoho hlediska je strom určitým symbolem rozvětvenosti dnešních organizací (politických, finančně obchodních a náboženských), kam přilétají různí ptáčci, aby se schovali v jeho "větvích" a deptali tam poctivé lidi, kteří tam také náhodou přistáli).
V protikladu ke strachu stojí pozornost spolu s moudrostí. Prostým díváním se na věci, jak jsou skutečně, dokážeme strach zcela rozložit, rozstřílet, a strach se rozpadne, zmizí, budete ho hledat, a nebude k nalezení. Největší moudrost světa dnes nenajdeme ve vzdělávacím systému, jehož osnovy určují elity, aby nás a naše děti vychovali k poslušnosti. Moudrost je cenná, proto je třeba ji hledat, dívat se, pozorovat, nezavírat oči. Je všude kolem nás, ale na takovém místě, aby nás naučila dívat se kolem sebe, pátrat. Hledat, ptát se, abychom nebyli slepými ovcemi, které se starají jen o trávu. Ptát se, abychom se konečně odlišili od ovcí.
Nic není náhoda! Jsme součástí velké hry. Je čas začít pozorovat, přemýšlet o věcech vlastní hlavou, naslouchat intuici. Intuice, sídlící v našem obrazném srdci či v naší duši, je náš největší poklad!!! V srdci naší duše sídlí láska, moudrost, radost, svoboda, Bůh, odtud proudí i intuitivní myšlenky, je tam vše, co potřebujeme vědět! Láska, radost, svoboda, Bůh jsou prakticky synonyma, jedno neexistuje od druhého. A přesto, většina z nás své srdce vyměnila za peníze, kariéru, úspěch, dovolené, za auto, zábavu, sport, za nejrůznější posedlé činnosti jako například turismus, úklid, sbírání nejrůznějších věcí. Stěžujeme si, že jsme chudí a přitom jsme se největšího pokladu a svého stabilního bodu sami dobrovolně zbavili! Stabilní bod, naše srdce, je JEDINÁ věc, která nám umožňuje v bouři zakotvit a být pevným, nebýt "vykolejen", milovat, radovat se, nemít strach, důvěřovat, že vše je jak má být.
Samozřejmě, že máme strach, když jsme ztratili svůj stabilní bod. Když jsme ho ztratili, hledáme stabilní bod ve světě, venku, u druhých. Chytáme se druhých lidí, bojíme se být sami a toneme. Tonoucí se stébla chytá. Chytáme se stébel a ta mají tisíc podob, avšak jedno společné – je to jen tráva, která shnije nebo se spálí nebo je spasena. Důvěřujeme politikovi nebo guru, ten zklame, je odstraněn. Důvěřujeme církvi, po letech zjistíme, že pevní a radostnější stejně nejsme a že za církvemi je jen hromadění peněz a moci plus stejně bezohledné centrální řízení jako jinde, politika, špína a požehnání válčícím mocnostem. Chytáme se peněz, ale najednou ztratí hodnotu. Chytáme se přírody (je krásná a uklidňující, nic proti přírodě), ale pak nám zakážou chodit ven. Vše, čeho se venku chytáme, nám může být vzato, i dobří lidé odcházejí, odstěhují se, zemřou. A my zůstáváme roky sami, vystrašení a nešťastní. Štěstí jsme se naučili předstírat, ale uvnitř víme, že přestíráme. Jediný důvod našeho stavu? - Ztratili jsme kontakt se svým stabilním bodem, se svým srdcem, neptáme se Boha v srdci, čemu věřit, nepátráme, nehledáme. K hlubokému, paralyzujícímu strachu a smutku ve skutečnosti nikdy nevede hrozba ztráty či samotná ztráta osob či věcí, které jsou v tomto světě víceméně přirozené, ale minulé vzdání se svého srdce duše, vzdání se našeho vesmírného stabilního bodu! Přitom srdce je ta jediná "věc", kterou nám nikdo nevezme. Mohou nás okrást, mohou nás zabít, můžeme v jedné minutě přijít o vše, co máme. Kolikrát jsme takové neštěstí viděli a stále jsme se nepoučili! Kolikrát to ještě budeme muset zažít, abychom procitli! Během několika vteřin se nám může rozložit svět jako hrad z karet. A přesto jsme se nad tím hlouběji nezamysleli. Co jsme zatím udělali? Jsme doma chvíli sami, jsme z toho celí nesví, pustíme si stokrát ohrané písničky nebo televizor nebo si raději rychle najdeme, co bychom mohli dělat, než abychom zůstali chvíli sedět na zadku, ztichli a naslouchalii vnitřnímu hlasu, ptali se, naučili se naslouchat, přijímat odpovědi. Všechno bylo v té chvíli „důležitější“ než být v kontaktu se svým srdcem, se svou intuicí. Jak hluboce naivní jsme. Kolik „logických ospravedlnění“ jsme schopni v mžiku vymyslet pro to, abychom nebyli sami se sebou! Vynořil se strach, strach být sám, být potichu, nic nedělat, neposlouchat rádio, televizi, manželku, manžela, nevzít si knížku, strach nezačít něco vařit, strach neuklízet, strach někam nevyrazit... Vždyť je to tak STRašné být sám!!! Myšlenky by začaly dotírat, a co kdybychom něco objevili?! Ale existuje skutečné ospravedlnění? Neexistuje. Chováme se jako člověk, který skočí z pátého patra a odůvodní to přáním jeho dětí.
Co hrozného nás však může potkat, když se na chvíli zastavíme a "ztichneme"? (Když to neuděláme dnes, zastáví nás něco v budoucnosti). Co uděláme, když se nás začne zmocňovat strach a jsme sami? Utečeme k sousedům? Vezmeme si prášek na spaní? Sáhneme po alkoholu? Srovnejme si to. Nic není náhoda. Nejsme tu omylem ani náhodou. Ani karanténa není jen kvůli virům. Ani strach se nás nezmocnil náhodou. Strach je darem, upozorňuje nás, že nejsme na dobré cestě. Poděkujme mu. Strach má sílu jen v jediném případě! Jak jsem napsal, přerušili jsme spojení s Bohem v srdci. Lidé, kteří nejsou delší dobu ve svém chrámu, v srdci, si rychle vytvoří modlu, řečeno biblickou mluvou. Tzv. křesťané, poté, co jim Kristus zmizel a ztratili i Boha v srdci, začali stavět zděné chrámy a vyrábět do nich a kolem nich kříže, před kterými jsou ochotní klečet a hrbit se a modlit se k nim!!! Kde je rozum, kde srdce? Když nechtěli naslouchat tichému hlasu uvnitř, byli vydáni napospas modlám a k tomu začali poslouchat stále se opakující neplodné žvásty církevních představitelů, kteří se vždy stavěli nad obyčejné lidi. V bibli je to nazváno opilostí, ano, má to stejné znaky. Kdyby se ten křesťan podíval na chvilku do svého srdce a ptal se zde Boha, přišla by mu myšlenka, odpověď, zjistil by okamžitě, že Bůh nechce, abychom se hrbilli, že Bůh nepotřebuje otroky, sluhy, ponížené lidi. K čemu by takové lidi Bůh potřeboval? Čím Boha můžeme obdarovat, aby byl bohatší, mocnější??? Nebo se podívejme na lidi s okázalou pokorou. Nic jsou lidé cpoucí se při mši do předních lavic kostelů, politici, herci, populární zpěváci, kteří se v kostelích a chrámech nechají fotit a filmovat, aby u diváků vzbudili falešný pocit své zbožnosti a čestnosti. Srdce vám řekne, že vše okázalé je podvod na entou na který skočí ti, kteří nejsou v kontaktu s láskou, radostí, klidem, svobodou, Bohem, ve svém srdci. Divadlo pro hloupé. Nebuďme hloupí.
Hledejme skutečné perly, perly, které nám nikdo nebude schopen vzít. Když je najdeme, budeme si žít jako králové, jako nejbohatší z bohatých, jako nejmocnější z mocných. Boha nelze podvést. Uvažujme - ten, který nám dal jednou život, i kdybychom ho ztratili, dá nám ho rád znovu, třeba tisíckrát. Uvažujme o inteligenci ve vesmíru i v atomech, o přesnosti planet, o inteligenci mravenců, o dokonalosti buňky, o kráse jezer a hor, o vůni květů, o kráse motýlů, o nádheře hudby, básní, o nádheře čistých očí, o hravosti zvířat, o kráse sexu, rozhlížejme se kolem sebe. Nejsme tu sami. Kdo si to myslí, je blázen - odmítá denně nabízenou lásku, radost, klid, svobodu a otevírá dveře strachu a modlám v tisíci podobách (i druzí lidé pro nás mohou bát modlou...). V pohádkách najdeme moudrost, která nám mnohdy schází.
Držme se. Věci po světě nabraly nečekaně rychlý spád. Kdo chce, ví víc, kdo nechce, neví a hraje si na svém písku. Najděme svůj stabilní bod, abychom byli ukotveni, obstáli a neměli strach, i když uvidíme změny, které mohou vypadat děsivě. Ukryjme se před bouří, která přichází. Ukryjme se v chrámu svého srdce, kde můžeme přečkat jakoukoliv bouři v klidu, v lásce, s radostí a důvěrou. Možná právě tím budeme nejvíce prospěšní v těžkých časech i svým nejbližším.
V Raspenavě 14.4.202