Motto 1: "...mám na mysli tu zdánlivě zámožnou, leč strašlivě zbědovanou vrstvu těch, kteří nahromadili hromady všelijakého braku, ale nevědí, co s ním, jak se ho zbavit, a tak si pro sebe ukovali své vlastní zlaté a stříbrné okovy."
(Walden - H.D. Thoreau - r.1854
Motto 2: "Kde spolu dva bojují, vždy tam lze nalézt třetí stranu" L.Ron Hubbard
Poradím vám. Jsi žena, a manžel tě nechce poslouchat? Jsi muž, a manželka je natvrdlá a neposlouchá? Jsi rodič, a děti jsou vzpurné? Jsi farář či starší sboru, a ovečky se nechovají jak mají, jsou příliš svobodomyslné? Jsi politik, a lidé tě pomlouvají a brblají proti daním, které tě živí a ty nemusíš tvrdě pracovat a vytvářet hodnoty? Poskytnu vám všem zaručený a tisíciletími ověřený návod, jak všechny ty reptaly bez větší námahy, "laskavě" zpacifikovat. Poradím vám. Poradím vám, jak zlikvidovat jakýkoliv odpor druhého, jak si ho podmanit, ochočit, podřídit, jak ho skřípnout, zadupat a vyždímat z něho jeho nepatřičnou hrdost, jak ho zlomit, jak ho zbavit osobní integrity (duševní celistvosti), cti a čestnosti. Jak z něho udělat duševního invalidu. To se vám k životu bude hodit. Nebo snad ne?
A nebo??? Nebo poradím, poradím vám, kteří si chcete ulevit, vydechnout, odpočinout. Vám, kteří se chcete osvobodit. Vám, kteří chcete pochopit, jak lépe a klidněji provést dítě jeho dětstvím a dospíváním, těm vám, kteří chcete správně a s klidem ukočírovat kolektiv lidí, taky vám, kteří chcete nahlédnout pod pokličku politikům, papežovi, jeho kardinálům, farářům a různým jiným náboženskářům, a taky obchodníkům. Ti všichni totiž nakládají lidem na ramena těžký náklad, jehož se sami nechtějí ani dotknout. Chci ulevit vám, kteří již tušíte, že ve světě něco nesedí, vám, kteří si aspoň trochu uvědomujete, že kachna na rybníku je na tom vlastně se svobodou mnohem lépe než vy, člověk, homo sapiens, člověk rozumný - člověk, který je zapřažen do úmorného kolotoče zaměstnání, podnikání, doma do nekonečného kolotoče domácích prací, běhání kolem domu, zahrady, dětí, běháním po úřadech, zcela zaměstnán dohadováním o své místo na světě, dohadováním o kousek odpočinku a úlevy, dohadováním se svými nejbližšími, unaven vlastním žadoněním o vyslechnutí a pochopení druhými a čekáním na lajky. Poradím, jak si uchovat svou duševní svěžest a nebýt zlomen, necítit se podveden, nebýt zadupán a zachovat si svou hrdost, vnitřní poctivost a čest. To vše spolu souvisí.
Ano, mít informace je dobré. Informace jsou jako dvojsečný meč. Informace můžete použít pro radostný a šťastnější život, pro vytváření dobra, i pro konání zla. Meč můžete použít pro útok i pro obranu. Bodnout s ním někoho pěkně do zad, nebo ho použít pro obranu svou i svých nejmilejších. Takové je SLOVO. Rozhodnutí je jen na nás. Ale co je na SLOVU nejdůležitější - "poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí". To si začali uvědomovat lidé již před dvěma tisíci lety. Proto zde vždy paralelně existovala i snaha skutečně potřebné informace potlačit a vymazat, případně to důležité uchovat jen pro pár "vyvolených". Ostatně tento boj o SLOVO je patrný ve všech oblastech. Ve škole budou raději vaše dítě učit teorii pravděpodobnosti, integrály a derivace, bezcenné data v historii (na rozdíl od příčin, důvodů, pozadí událostí), výšku pohoří v České republice (kde nikdy vaše dítě nebylo), autory, které nikdy nebude číst, řády a podřády rostlin a živočichů. Nenaučí ho ale, jak se postarat o holý život pokud dojde k výpadku energie. Neřeknou mu, jak se vypořádat se smutkem, jak a z čeho upéci chleba v případě nedostatku, jak se bránit při napadení, jak rozumět knihám, básním, obrazům, hudbě (naučí ho spíše jména autorů a názvy díla). Stejně tak církev neseznámí lidi s Biblí (dříve Bibli pálila a mučila lidi, kteří ji četli), některé texty jsou pro církev zcela zapovězeny. Kdyby totiž církev naučila lidi duchovnosti, lidi by ji přestali potřebovat, a to nemůže dopustit. Kdyby lékaři učili lidi, jak být zdravými, lidé by je potřebovali mnohem méně, zkrachoval by medicínsko-pojišťovnický systém. Proto raději složitá latina a tisíce diagnóz záměrně nesrozumitelných obyčejnému člověku.
Co je vlastně ale SVOBODA? Udělám malou odbočku k tomuto tématu, co je SVOBODA. Dnes toho lidé hodně naplkají o svobodě. Ale protože žijeme ve světě paradoxů, bývá to tak, že ti, kteří vám budou slibovat největší svobodu, vám přinesou jen jinou formu otroctví. Nemusím chodit pro příklad daleko, nalezneme jich v historii tisíce. Vezměme si jen českou tzv. sametovou revoluci. Dnes jen naivní lidé mohou věřit, že jakákoliv revoluce přinese lepší podmínky a větší svobodu. Revoluce, pokud se zdaří, změní systém. Lidé však zůstávají naprosto stejní, nikdo se uvnitř nezměnil. Ti, kteří byli poctiví, budou se snažit být poctiví dál. Ti, co kradli, chtějí krást a budou krást samozřejmě dál, jen na jiných postech, na jiné úrovni, z počátku méně odhalování. Pro lidi je ovšem třeba sehrát divadlo, jsou klidnější a leccos pak projde bez povšimnutí... Historie se opakuje, a naivita davu zůstává.
Co je tedy svoboda? Víte, dnes je většina lidí v pasti. V pasti svých myšlenek. Kdo chce, ať čte dál, kdo nechce, nemusí. Každý máme jinou velikost kabátu, a není třeba se cpát do kabátu, který nám nesedí. Jiného ten kabát může zahřát, ochránit před deštěm, a člověk v něm hned cítí, že věci nejsou tak tvrdé, ale naopak jemné, příjemné, pasující, teplé. Někoho můj kabát může tísnit a jeho nošení obtěžovat. Nebo pro něho může být příliš velký, musel by si ohrnovat rukávy a vypadat out. Tak je to i s každým slovem. Slovo má potěšit, pohladit, povzbudit, zahřát. Jako kabát. Tak o co jde? Kdysi jsem četl, že skutečně poctivému člověku nelze ublížit. Před dvaceti lety jsem tuto myšlenku příliš nechápal. Až později mi začaly kamínky do mozaiky pochopení zapadat. Náš problém, který souvisí přímo s naší svobodou, je totiž to, že nejsme poctiví (myšleno ve smyslu poctivosti vůči sobě, svému slovu, vůči druhým ve všech oblastech). Je možné, že ty, který to zrovna čteš, patříš do skupiny cca 1% lidí, kteří poctiví jsou. Ale bez urážek, 99% lidí zcela poctivých není. Patřím mezi ně, patřím mezi vás, a možná, že jediná věc, v čem se dnes odlišuji od mnohých je to, že jsem si to začal více uvědomovat. Jsme úplatní. Svou svobodu a vnitřní radost a uspokojení prodáváme. Jak to? Jak to mohu tvrdit? Máte rádi pohádky? Ti, kdo je psali, o poctivosti a nepoctivosti lidí věděli nebo aspoň mnohé tušili. Obraz naší chtivosti a úplatnosti se vyskytuje téměř ve všech známých pohádkách. I v nich se lidé jaksi vnitřně dožadují nějakých výhod (králi nestačí obyčejná žena, chce zlatovlasou...), většího pohodlí (všichni chtějí na zámek a za ženu princeznu či za muže prince nebo rovnou krále), dožadují se, aby dostali to, na co si vlastníma rukama nevydělali. Například v pohádce "Hrnečku vař" touha po "dobré kaši" a neschopnost říci "hrnečku dost" (jak úžasná symbolika) zavedla majitelky hrnečku do velmi prekérní situace, kdy se v těch výhodách ty nenasytné ženy (i druzí) málem utopili. Pohádka o Otesánkovi zas hovoří o lidech, kteří místo poctivého dítěte z masa a kostí, přináší domů dítě dřevěné. Není to podobné nám, kteří bereme za vděk i věcmi lacinými, nepoctivými, jimi si zaneřádíme byt (můžeme si najít i jiný obraz). Není v tom i kousek nás, kteří chceme vyhrát v loterii (ty peníze musí zaplatit druhý), zdědit dům (který jsme nevybudovali)... V amerických městech jsem viděl zajímavý fenomén - luxusně vypadající hotely s pozlacenými sloupy - ale když jsem poťukal na sloup a na stěnu, zůstal jsem ohromen a ochromen - vše bylo postaveno z laciného tvrzeného polystyrénu a stěny domů z papundeklu, zřejmě sololit či jiný aušus. Na co si to hrají? Mohl bych pokračovat - konzumujeme bezcenné filmy, bezcennou hudbu. Obdivujeme tupé a hloupé lidi, ze kterých média vyrobila tzv. celebrity. Ženy se mužům většinou nepředstavují tak jak skutečně vypadají, ale namalované. Na co si chceme hrát? Vždyť nás to všechno (jako Otesánek) žere a žere, až nás to jako staré lidi, pokud se nevzchopíme, úplně sežere. Žere nám to moudrost, schopnost vidět věci jak jsou. Žere nám to jako zmíněný Otesánek radost, ducha, rozum. Ale co je tedy ta svoboda? Totiž je zde jeden důležitý poznávací znak, ke kterému se pomalu snažím dostat - podle toho ji poznáte, že SVOBODA JE SVOBODNÁ SAMA O SOBĚ a nic dalšího k tomu nepotřebuje. Svoboda je volnost. Jestliže svou Svobodu učiníte závislou na tom, zda si můžete koupit za levný peníz televizi Samsung, není to Svoboda. Jestli vás omezuje to, když nemůžete mít za své peníze nejnovější dotykový mobilní telefon Huawei... To už je závislá svoboda. Závisí na dostatku zboží na prodejně, na naší peněžence. Jestliže svou svobodu učiníte závislou na možnosti zaletět si na Kapverdy, není to Svoboda! Je to svoboda, která něčemu podléhá - možnostem cestovat letadlem, být dostatečně dlouho v práci, abych měl peníze, v horším případě zkoušíte "svobodně" kupovat losy a zdaňujete (platíte úředníky a vládu) sami sebe v touze, že získáte finance, které si nezasloužíte. Takže zde máme "závislou svobodu" (nebo ji můžeme nazvat povrchní svoboda), která nastane, když... a nebo když... a nebo když... atd. Tato svoboda žádnou skutečnou svobodou není, i když vám to mnozí tvrdili a budou tvrdit! Je to jen přelud, sen, mentální výtvor choré mysli, naší touhy, mrzák, invalida, pozlátko místo zlata, polystyrén místo kamene. Přesto o ni tak často usilujeme! Když této tzv. "svobody" dosáhneme, budeme se cítit lépe - možná jeden až tři dny. Možná dosáhneme "svobody" mít to či tamto, nebo můžeme mít svobodu obcovat s mnoha ženami, muži... Pak se v nás možná probudí touha obcovat s osobami stejného pohlaví, se zvířaty, s čínskými silikonovými panami... Nezabývám se zde morálkou. Ale touha po této svobodě je past. Připodobníme se nešťastné Kordulce v pohádce Bratří Grimmů, která měla na příkaz nepřátelské macechy vynosit z rybníka vodu za pomoci děravého hrnce.
Ano, skutečnou SVOBODU nenajdeme v touze a přáních, skutečnou SVOBODU najdeme, a teď prosím zapojme všechny závity mozku, ve střídmosti, skromnosti, jednoduchosti, v oběti. Proč je to tak? Jak to mohu tvrdit? Jestliže nelpíme na věcech, lidech a činnostech, za co nás druzí lapí? Jak lze vydírat člověka, který vystačí s málem, jen s tím, na co si vydělá poctivou prací? Jak lze lapit v nešťastnosti člověka, který nelpí na lidech, ale dopřává jim sám svobodu? Ano, žijeme ve světě paradoxů. Čím více lpíme na člověku, na svém milém, na své milé, aby s námi zůstal(a), tím méně bude chtít s námi zůstat. Čím více lpíme na majetku, tím více si budeme připadat, že ho máme nedostatek. Nejnutnější přístřešek vlastníme a pomáhá nám, velký dům vlastní nás, ne my jeho! Skutečně potřebujeme 8 místností? Bože, k čemu? A jak je to s lidmi? Dejme druhému svobodu a dopřejme mu být čím chce, pomozme mu k tomu, i kdyby chtěl jít jinam než my - bude se k nám vracet a zůstat s námi navěky. Když darujeme, darujme s vědomím, že nám ke štěstí stačí opravdu málo - a věci se k nám budou z jiných směrů vracet... Lpěme na dětech - a ztratíme je. Držme je za ruku - budou se snažit vyprostit. Dejme jim svobodu, naprostou svobodu - a budou se k nám vždy rádi vracet a nikdy nás nebudou chtít zklamat (ohledně dětí je třeba jen jim dát jasné hranice chování doma a na nich trvat). Pochopili jste, že když něco obětujete - děti, věci, čas, přinejmenším na mentální úrovni to obětujete - že to vlastně získáte na vždy? Že kohokoliv a cokoliv můžete mít až když jste naprosto a zcela ochotni ho (to) ztratit? Našel bych tisíc jiných příkladů, ale to jistě zvládnete sami. Četl jsem nádhernou knížku "Walden" od H.D.Thoreaua. Autor žil sám dva roky v lese u rybníka Walden poblíž města Concord. Žil prostě a velmi šťastně. Živil se jen tím, co si vypěstoval. Stačilo mu velmi málo. To byl i cíl autora - zjistit, co potřebuje ke šťastnému, skutečnému životu. Byl svobodný od těch, kdo chtěli, aby pomáhal jim a ještě k tomu druhým. Nikdo o jeho nabízenou pomoc ale nestál. Proč? Protože Thoreau byl každému ochotný dopřát skromné jídlo a pití a majetek, které sám měl. Ale lidé chtěli víc, nebyli tak skromní, nechtěli žít prostě. Thoreau byl svobodný od majetku. Nebyl otrokem velkého domu, velkých pozemků, stájů, koňů, nemusel vydělávat na spoustu zbytečných věcí a uklízet velký dům. Stačila mu malá chata v lese. Nikdo ho za celý jeho dvouletý pobyt neokradl, ačkoliv svůj majetek nezavíral, chatu nezamykal a lidé chodili kolem i dovnitř chaty. Nikdo neměl zájem ho přepadnout. Protože nedřel od nevidím do nevidím, neměl ani co zaplatit na daních. Žil jen ve shodě se svou duší, s přírodou, s "vyššími principy", a ty dávají ještě větší volnost a svobodu. Uvědomoval si, že nepotřebuje vládu, nepotřebuje vojsko a válku, nepotřebuje přepravovat zboží tisíce kilometrů, nepotřebuje tisíc zbytečných věcí. Nepotřebuje ničit zemi, aby se vozil dopravními prostředky někam, kde ve skutečnosti být nepotřebuje. Žil v přírodě, svobodný, šťastný, komunikoval s procházejícími lidmi a těmi, kteří k němu chodili na návštěvu. Nepotřeboval je hostit, protože jsou zajímavější věci než se ujídat do duševní otupělosti na návštěvách...
Ale chtěl jsem mluvit o tom, jak lze zotročit druhé... Chápat svobodu s tím souvisí, ale byla to jen malá nutná odbočka. Jakou tu hrají lidé manipulativní hru? Jednoduše řečeno, když chce Arnold zotročit Frantu, dostat Frantu pod svůj vliv, potřebuje ten náš Arnold Frantovi vnutit myšlenku, že 1) jedině Arnold je jeho jediný skutečný přítel, a hlavně 2) že existuje Boris, který je jeho (Frantův) nepřítel. Boris je blízko nebo daleko, to je jedno, ale kdoví, co je ten Boris zač. Boris je divný, a tudíž nebezpečný. To je ZÁKON TŘETÍ STRANY. "Kdykoliv se dva hádají nebo perou, vždy tam lze najít třetí stranu". To je axiom, základní zákon, vždy platný. To je zákon, který jde přímo proti zákonu lásky. Zákon lásky říká, že když jsou dva lidé spolu, a nenechají na sebe nikoho působit (zůstanou vnitřně celiství bez názorů druhých), vždy spolu vyjdou v lásce bez bojů. Axiomy (základní zákony) platí vždy, bez výjimky. Věci jsou jednoduché. To chci stále opakovat. Kdo tvrdí opak, lže. Zákon třetí strany. Když se hádají manželé, vždy v pozadí najdete třetí osobu, která spor přímo, nebo z povzdálí aktivně poporuje, vyživuje. Maminka "s dobrými úmysly", tatínek, tchán "se svými zkušenostmi", tchýně "s laskavou potřebou pomoci a poradit", kolegyně v práci ("nejlepší kamarádka", že)... Když chce mít tchýně svého syna pod svým vlivem (a která tchýně by nechtěla mít pod kontrolou syna a snachu), potřebuje před synem říkat své názory. Jemně, nenápadně, vědoma si sounáležitosti syna a snachy. "Mám ji (snachu) moc ráda... ale tohle se dřív dělalo jinak...", "vezmi si to jídlo, v práci určitě nic nemáš" (skrytě dává najevo, že doma to synovi nestačí)... Když chce biskup, arcibiskup, kardinál či dokonce papež udržet své ovečky pod svými křídly a zajistit církvi dostatečný příjem, je třeba najít (nebo spíše vytvořit) vlka (případně více vlků), který je nebezpečný pro stádo ovcí. Teprve pak lze ospravedlnit uzavření ovcí v ohradě. Je to přeci v jejich zájmu. Nepřítel hrozí. Jeden plot, druhý plot, třetí plot, ostnatý drát, hlavně aby se nedostal dovnitř vlk! Sám jsem církvemi prošel, takže jsem se s metodami udržení organizace a stáda pod kontrolou obeznámil. Nicméně jsem byl brzy zařazen mezi ty vlky... No a když chce americký zbrojař, finančník a politik stáhnout z prostého Američana dostatek peněz v podobě daní, kontrolovat toho obyčejného člověka a donutit ho, aby neprotestoval, že je nestydatě okrádán, aby ten prostý občan ty své daně na válku vlastně sám rád zaplatil, aby zaplatil na zbrojení v daních dokonce 10x více než člověk v jiné zemi, musí ten zbrojař a politik najít - a nebo spíše pomocí médií v myslích lidí vytvořit - velikánského a extrémně nebezpečného nepřítele. A kdo se špinavým obchodům nepoddá a vyjádří nesouhlas, je prohlášen, pro jistotu stokrát, tisíckrát prohlášen za nebezpečného nepřítele ohrožujícího zájmy prostého Američana. Najdeme tisíce podob uplatňování zákona třetí strany... Zákon třetí strany je používán od nejnižších úrovní (už mezi dětmi) až po ty nejvyšší úrovně a těmi nejsofistikovanější způsoby. Když to však víme, když tomu porozumíme, když pochopíme, o co skutečně jde, můžeme se od toho prostším životem osvobodit a urovnat si vztahy se spoustou lidí. Můžeme se uvolnit - klidnější prací, menšími náklady, můžeme být šťastnější, když vidíme, že těch skutečných nepřátel je mnohem méně než jsme si mysleli. Spousta domnělých nepřátel mávnutím "kouzelného proutku poznání" zmizí. Ti, kdo chtějí žít v otroctví peněz, majetků, mamonu, touhy po moci, touhy po zážitcích, ať si tak žijí. Nic netrvá na věky. Přežití jim to nezajistí, spíše vnitřní rozklad, který už teď cítí. Střídmost a čisté svědomí nám uchovají duševní i tělesné zdraví. Přepych, touha po moci a majetku vedou lidi do duchovní, duševní i fyzické zkázy (i každá světová říše skonala na pýchu a přepych). Podívejme se, sledujme, pozorujme, buďme všímaví, jaká skupina lidí se dnes léčí na psychiatrii, dívejme se, jaká skupina lidí je dnes nejvíce nemocná, napadaná, okrádaná, na povrch okázale šťastná, ale uvnitř hluboce nešťastná. Spousta lidí si postavila své zlaté klece, chtěli by vylétnout, chtěli by létat, nadýchnout se, ale nejde to. Majetek spoutává, láska k penězům přikovává k zemi. Kolik lidí se dnes jen toužebně dívá k lesům a horám ze svého luxusního automobilu, ale nemohou tam, kam jejich duch chce, auto je tam nedoveze. Automobil je doveze jen tam, kde jsou stovky a tisíce dalších automobilů a desetitisíce lidí jim podobných. Nechali se kdysi uplatit luxusem, reklamou, touhou po hmotě, po pozlátku. Nikdo nás netrestá, každý sám si namícháváme svůj kalich - sladký, nebo hořký kalich, který si pak musíme vypít až do dna. Ale co je hořké, to je obvykle i uzdravující. Možná je to tak nutné, ozdravující. Možná je nutné absolvovat celé to martýrium, abychom se dopracovali až k tomu svému léčivému hořkému kalichu a jeho postupnému vypití. V každém případě si však můžeme svým porozuměním aspoň trochu ulevit. Tak hodně moudrosti a radosti přeji!