aneb co jsem si uvědomil v Istanbulu
Moto: "Podívejte se na ptáky: nesejí ani nesklízejí, neshromažďují obilí do sýpek, ale nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější?" (Mat.6:26)
V květnu roku 2008 jsem se svou dcerou navštívil město na dvou kontinentech – Istanbul. Úžasné město. Je terapií pro člověka, kterému vadí množství lidí nebo který se bojí východu nebo který si myslí, že něco nejde… To vše vás během krátké návštěvy města rychle opustí.
Patřičně nakrmen propagandou našich médií, že vše na východ od naší republiky je pochybné a nebezpečné, jsem zde, v Istanbulu, rychle zjistil neuvěřitelné věci. Ti, kteří provozují islám či jiné víry (které nejsou v souladu se západním uctíváním boha konzumu a přepychu), jsou milí, přátelští a pohostinní lidé. My, středoevropané, jsme v kontaktu s druhými (obzvláště když jsme v cizí zemi) z počátku spíše opatrní, úzkostliví, řekl bych – často bázliví a odtažití. Rádi strašíme - sebe i druhé. Patří to už jaksi k naší národní kultuře a koloritu. Strašíme se tu Islámem, Putinem, Trumpem, Kimem, počasím, válkou, nemocemi, hamižnými politiky, osobním finančním krachem, každý večer se sytíme ryze negativními zprávami z médií a aby toho nebylo málo, v televizních seriálech se od rána do noci vraždí a pak vyšetřuje, a když se v seriálu nevraždí, pak chirurgové operují komplikovaný případ na pozadí s intrikujícím zdravotnickým kolektivem. Strašení. Všechno to strašení má skrytý důvod - aby ti, kdo chtějí vliv, moc a bohatství a chtějí vládnout a obírat lidi (postupně "legalizovaným" zdaněním všeho), odvedli pozornost od věcí dobrých i od našich skutečných problémů. A tak byste na hlavní důvod neustálého a systematického vyvolávání strachu přišli jistě časem sami (nebo je vám již zcela znám) - člověk, který se bojí, je sice méně výkonný, ale velmi poslušný. Čím více se bojí, tím je poslušnější, ochotnější platit vysoké daně (za tak zvanou "ochranu" - proto zůstává jistá míra kriminality státem "nepovšimnuta" a nepotlačována; za tak zvané "léčení" - proto se systém záměrně více stará jen o potlačení symptomů nemoci než o léčení; daně z majetku - proto je podporována reklama a systém hypoték či spotřebitelských půjček; systém rovněž udržuje zřetelný obraz jistého počtu lidí vyloučených společností, tzv. bezdomovců, ti jsou nutní a důležití pro systém coby působivá výstraha, jak dopadnou ti, kteří se systému vzpírají...).
Nový, nejmodernější strach jsme si vytvořili z migrace. Zmíním problém snědých mladíků - ekonomických migrantů přicházejících z jihu a jihovýchodu s cílem nechat se těmi úspěšnějšími živit. To je problém (bože jak hříšně snadno zcela vyřešitelný). Mimochodem ale - uvědomme si (je to i jeden z důvodů, proč nejsme schopni se s ekonomickou migrací rychle vyrovnat a ukončit ji) - my ekonomické migranty sami podporujeme a máme je také uvnitř, u nás, mezi Čechy. Kupříkladu mnozí migranti mezi lékaři a vědci. Tito za nemalé peníze z námi placených daní dlouho studují v naší republice, nic přitom nedávají zpět a systém vysávají (všichni rádi i pro ně bojujeme za větší peníze ve školství na jejich studia), a oni pak za lepšími penězi utečou na západ, kde jim systém cmrdne do jejich hladové peněženky o něco víc (jako by zde trpěli bídu a hlad). Je to stejné, ba horší prospěchářství než těch Afričanů a Asiatů deroucích se po tisících k nám a na dál západním směrem. Bolestné proto, že se jedná o naši milovanou krev, o lidi chytré a vzdělané, kteří si mohou při svém vzdělání uvědomit nemorálnost a bezohlednost věci (nečestnost vůči těm, kteří jejich vzdělání dlouho platili). A další vnitřní - velmi častou ekonomickou migrací je opět migrace našich lidí od potřebné práce v zemědělství, průmyslu a službách za vlivem, mocí a financemi do politických funkcí. To vše by zasluhovalo samostatné pojednání o tom, jak se mnozí vzdáváme potěšení z tvoření a práce pro její finanční ohodnocení a s tím spojenými důvody duševního vyhoření a chronické únavy.
My se strašíme vším, co se rodí na východ od nás. Možná by tam na východě mohli zas na oplátku své ovečky strašit inkvizitorskými metodami některých dnešních v poli stále působících křesťanských církví, mohli by strašit veřejně známou homosexualitou v klášterech, pedofilií mnoha církevních představitelů či finančními způsoby a bojem o majetek "křesťanských" církví, skupin a sekt. Což se to radikálnímu islámu nevyrovná? Ano, je to s ním dobře srovnatelné. Oni, ti radikální islamisté, jsou jen o pár let pozadu. Dřívější křesťanská církev také mučila odpůrce a likvidovala lidi fyzicky. Dnes už jen duchovně. Pokud by církev znovu dostala tu moc, jsem přesvědčen, že by se rychle vrátila k dřívějším metodám obracení indiánů na víru, k dřívějšímu fyzickému potlačování a eliminaci tzv. kacířů, vždyť tato eliminace byla efektivnější než prosté vyloučení, exkomunikace z církve. Sám jsem byl kdysi z církve exkomunikován (dovolil jsem si proti praktikám církevní moci veřejně promluvit). Dva speciálně sestavené církevní právní výbory mne označily za odpadlíka od víry, a byl jsem velmi rád, že církev v Čechách již nemá tu moc lidi mučit fyzicky a nechat je shořet v ohni. Teplo mám rád, ale co je moc, to je moc, být to dříve, smažil bych se na hranici jako sele, případně bych si užíval palečnice, vypalování kacířských znaků do kůže nebo španělské boty. Takhle vedení sboru "jen" zakázalo svým ovečkám pod hrozbou jejich vlastní exkomunikace jakýkoliv kontakt se mnou. To je současnost. V politické oblasti jsou věci analogické. Na východ od nás jsou lidé méně pokrytečtí, tak se vraždí a fyzicky likvidují zcela otevřeně. Bez slitování a před kamerou si stínají hlavy, střílejí do zad, mučí vězně. U nás po sobě politické špičky střílí jen slovy, vymýšlejí jeden na druhého podrazy, rafinovaná očernění, a před kamerou se perou jen občas. Nicméně nenávist vůči politickému rivalovi je stejná jako na východě. Jen strach z dopadu zákona i na vlastní hlavu drží tyto lidi, aby se nestříleli navzájem i fyzicky a nerozkradli majetek a peníze druhých lidí rychleji.
Zpět k tomu Istanbulu. Před istanbulskou univerzitou jsem si všiml starých žen připomínající žebračky, které posedávaly na chodníku, natahovaly ruce po kolemjdoucích a cosi jim nabízely (zrní pro holuby v misce). Moje reakce - první reakce středoevropského dovolenkáře – chtěl jsem, aby mě ty baby neobtěžovaly. Přesto ve mně něco z toho zážitku zůstalo a pracovalo. Znáte to – něco vidíte a zůstane to ve vás hlodat, přemýšlíte o tom, něco se tam dotklo vašeho srdce. Ony totiž přes svou zjevnou chudobu nežebraly. Naopak - ony něco dělaly a něco nabízely. Člověk, který žebrá a nemůže nic dát, ten je opravdu chudák. Chudák je jeho duševní a duchovní stav. Neustálé přijímání milodarů nevede ke zlepšení stavu, ani k hrdosti, vede do jámy. Kdo si ještě nevšiml našich dětí otrávených množstvím hraček a televizních programů (rovněž se jedná jen o přijímání), kdo z vás si ještě nevšiml duchovně ztroskotaných, znuděných a otrávených manželek milionářů uvězněných všemi svými zbytečnostmi, ze kterých si nechaly postavit zlatou klec...? Vždy je mi trochu líto ztroskotanců, kteří se snaží získávat věci co nejlevněji, případně úplně zdarma. Je jich i u nás dost. Chudáci – skrytí žebráci. Oprášil jsem si sám pro sebe časem takové pořekadlo: „Nejdražší věci jsou ty, které člověk dostane zdarma.“ Ve všech věcech, které jsem kdy obdržel zdarma a bez námahy, jsem později našel nějaký háček (taky hák, případně pořádnou kotvu). Někdo si mě snažil zavázat, nebo se mnou manipulovat.
Všem nám planeta Země dává více než potřebujeme...
Co jsem to chtěl říci k těm ženám? Ony nabízely v miskách trochu zrní pro holuby. V Istanbulu je plno holubů. My jsme na ně zanevřeli. Jak jsem napsal, bojíme se nemocí, tak se bojíme i ptačí chřipky, patří to již k naší mentalitě bát se, mít nepřítele mezi lidmi i mezi zvířaty.
(A když nepřítele nemám, tak si ho vytvořím. Mohu pak na něho leccos svést...)
Ale do některých míst jakoby ti holubi patřili. Prostě bez nich by to tam nebylo úplné. Lidé, psi, kočky, holubi, kouzelně živo. No, a ty ženy - ony nabízely zrní pro holuby, ony něco dělaly! Ony nabízely své skrovné zboží. Nejskrovnější. Prostší, horší, hůře prodejné už nabízet nemohly. Mě nic nenapadá, snad jen prodávat onen pověstný písek do saharských zemí... Ony si ale neříkaly, „to nemá smysl“ – i když mně to v tu chvíli připadlo úplně nesmyslné. To byl můj pohled. Byl. Ale ony si to neřekly. Prostě nabízely zrní v misce. Nějak se živily a věřily tomu, že jim to trochu pomůže, protože jinak by jim to nepomohlo. A ono to tam tak nějak funguje. "Podívejte se na ptáky: nesejí ani nesklízejí... ale nebeský Otec je živí..." Nejhorší, co člověk může udělat, je říci si, mé snahy nebudou mít úspěch! Nejhorší je, když si řeknete, že to, co jste si naplánovali, možná nebude fungovat. Ono to pak nefunguje! A tak jsem si začal všímat více těch žen, a také jiných prodejců, kteří rozprostřeli svou plachtu na ulici mezi zaparkovaná auta a nabízeli věci, které jinde koupíte v lepší kvalitě za podobnou cenu. Oni všichni něco dělali, nabídli vyčištění bot, přeprodali preclík koupený jinde, vymačkali na žízeň šťávu z pomeranče. Ti nejchudší nabídli misku zrní pro holuby. Nezůstali nečinně sedět a nedělali ze sebe chudáky. Chudáky, spoléhající na sociální cítění těch, kteří peníze zrovna mají. Nevyžadovali soucit. Soucit zasluhuje jen ten, komu již není pomoci. Jinému člověku soucit dát nesmíme, jinak z něho chudáka vyrobíme. Tak jsem od těch žen v Istanbulu pochopil - VŽDYCKY SE DÁ NĚCO DĚLAT. NEMĚJME STRACH. Dělejme, co můžeme a o ostatní, abychom měli co potřebujeme k životu a radosti, bude postaráno. Jsme mnohem cennější než ptáci...