Motto:
„Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“
JK
Vysvětlivka:
Tma: myšleno pobyt v uzavřeném prostoru v naprosté tmě – bez světla počítače, tabletu, mobilu, bez hodinek, bez rádia, televize a jiných technických vymožeností. Proto označuji toto slovo velkým písmenem.
---
Ve dnech 16. - 24. dubna 2019 jsem dobrovolně absolvoval 8-denní pobyt ve tmě. Bylo to ve zcela zatemněné maringotce na rozhraní louky a lesa na východním okraji Vysočiny na hranici s Jihomoravským krajem.
Před nástupem jsem záměrně nepátral po zkušenostech druhých lidí. Pokládal jsem za lepší absolvovat autentický pobyt kdekoliv než si „rovnat“ své myšlení podle druhých lidí a jejich zkušeností a snažit se napasovat do jejich zážitků. Ostatně, kamkoliv jedu a kdykoliv jednám s novým člověkem, neptám se nikoho jiného na názor na toho člověka. Obvykle je to zavádějící, lidé si dělají závěry ohledně lidí, věcí, dovolených, aut, všeho možného jiného, vždy podle své minulosti. Zjistil jsem, že i do přírody je lepší chodit bez mapy (předkousaná cesta druhými), je to dobrodružnější a záživnější. A pokud nám nejde jen o to odškrtnout si, že jsme „někde byli“ a pochlubit se s konkrétním místem a naší velectěnou přítomností na turisty přesyceném místě druhým na sociálních sítích, budeme NAŠÍ cestou osvěženi. Zkušeností ze Tmy je mnoho. Každý má nějakou jinou. Některé jsem vyslechl, jiné později přečetl. Nechci se tu chlubit, nemám čím. Pár lidí má zkušenost zajímala, tak píšu. Kdo chce, ať „přivoní“. Možná i vy jako já ucítíte závan, pár molekul ve vzduchu, nádech pravého domova, po kterém srdce touží.
Takže za mě: 8 dní a nocí je ve Tmě fakt dlouhých. I když jsem si s sebou vzal kytaru a činky, ve Tmě není co dělat. Tudíž jsem trénoval „nicnedělání“. To jde obvykle mužům lépe než ženám. Zpočátku se dá spát, třetí den, když už je člověk vyspaný, se spát prostě nechce a nejde to (biologické zdůvodnění si, když budete chtít, najděte sami). Nevěděl jsem, kolik je hodin, orientoval jsem se trochu podle zpěvu ptáků a jiných vzdálených ruchů, ale nástup nového dne a přibližné ráno jsem poznal spíše jen podle vnikajícího chladu, když jsem měl vypnutý elektrický radiátor (přes den bylo teplo). A jednou za den mi přinesl v přepravce jídlo Mirek (jedno hlavní teplé bezmasé jsem snědl hned, plus ovoce a zelenina – to jsem jedl po probuzení a po cvičení). Mirek, až později jsem zjistil, že chodil ráno po osmé hodině (myslel jsem, že mnohem později). Pokud bych měl potřebu mluvit, byl mi v ten moment k dispozici. Nevnucoval se však, ví že někteří lidé mají rádi klid, takže většinou proběhlo naše minutové setkání v naprosté tmě takto: „Všechno v pořádku?“ „Ano.“ „Tak zítra..“ „Ahoj“. Jídlo nechal na zemi v zatemněné předsíňce, přes kterou se vstupovalo do hlavní místnosti tak, aby byla zachována stálost tmy.
Jediné, co mi ve Tmě zůstalo, jsem byl já sám a Bůh v srdci. Cvičit jsem vydržel každý den tak hodinu, hrát na kytaru taky. Když počítám, že jsem prospal cca 5 – 7 hodin, 1 hodinu projedl, cca půl hodiny na hygienu, cca půl hodiny na úklid, stejně mi každý den 12 či více hodin zůstalo pro sebe sama. A to byl cíl. Být sám. Luxus, dar, který si člověk běžně nedopřeje.
Ve Tmě jsem měl zesílené vnímání všeho. Přicházely mi myšlenky a odpovědi na položené otázky. Vyplouvaly na povrch nedořešené věci, neřešené vztahy, vycházely na povrch starosti, trápení, strachy a nejvíce ze všeho závislosti. Závislosti na lidech, věcech, činnostech... Za pomoci Boha v srdci, rozjímání, modliteb, proseb, jsem dostal mnoho odpovědí a mnoha starostí byl zbaven, udělal jsem si emoční pořádek ve vztazích, jako bych k tomu byl jakousi silou veden. Člověk tam podporu prostě cítí. Ostatně i o tomto vedení či spolupráci s něčím vyšším je spousta knih. Podstatnou věcí však bylo uvědomění si existence SKUTEČNÉHO ŽIVOTA. Lidé jsou obvykle naprosto oslepeni, a to svými pěti smysly. Stále hledají venku. Honí se za přeludem. Nikdy nejsou spokojení, stále jim něco chybí. Chtějí více lásky, novou lásku, vztah, lepší věci, krásné oblečení, dívat se na televizi, poslouchat rádio, chodit do přírody, jíst dobrá jídla, pít dobré pití, sportovat, pracovat, souložit a jiné postelové hrátky, lézt na vrcholy hor, riskovat ve sportu, stavět domy, vlastnit jachty, auta, plodit děti, obětovat jim život… Můj závěr ze Tmy? - Nic z vyjmenovaného není špatné samo o sobě. Je to přidané, je to jakýsi bonus k Životu. Může to být krásné, příjemné, ale není to nutné!!! Nic z toho není nezbytné. Může to být obohacující, nebo se každý člověk, každá věc nebo činnost může stát naší modlou a drogou stahující ducha ke smrti. Vše může být krásné, nebo z toho svým lpěním MY SAMI můžeme vyrobit zkysnuté, zkažené a vytvořit si na tom závislost. Všemu vnějšímu dáváme význam my sami. Markantní je to s nožem, který můžeme použít k užitečným věcem, nebo někomu podříznout krk. Stejně tak je to se vším ostatním. Očividné je to i s dětmi, které mohou vyrůstat vedle nás jako svobodné radostné bytosti, nebo naopak modly, kolem kterých se točí celý náš život a existence širší rodiny, která by jinak postrádala smysl.
Slovo o skutečnosti, pravda, to je jako semínko. Semínko může být zaseto do dobré půdy našeho srdce. Pravda, láska radost se v srdci rozrůstají, člověku docházejí při zasetí jediné myšlenky souvislosti, desítky souvislostí a navazujících myšlenek, člověk roste a vzkvétá. Semínko ale může být zaseto do trní a jak trní roste (většinou se jako trní chová pravdě nepřející rodina nebo přátelé), klíčící semínko zadusí. Počáteční radost a nadšení rychle vychladne. Nebo je zaseto na skálu, rychle vzejde, ale jelikož je v prostředí, kde nemůže zapustit kořeny, uvadá, usychá. Tak je to i s námi a naším životem, naší láskou a radostí.
Ve Tmě má duše klid. Není ubíjena milióny vjemů z okolí, z televize, internetu. Nezanáší se informačním odpadem. Postupně ve tmě mizí strach. Strach o sebe, strach o druhé. Člověk, když se zastaví, rozpoznává, že není čeho se bát. Nic vážného se nemůže stát, nic vnějšího není tak důležité, abychom se kvůli tomu zneklidňovali. Duše rozpoznává, že náš pravý, láskyplný domov není náš byt, náš dům, naše rodina, či konkrétní místo na planetě Zemi. Náš skutečný domov, o kterém již bylo tolik napsáno, je STAV. Je to stav našeho spojení s něčím vyšším v nás, zcela reálný, nesmyšlený. Není to sen, není to iluze. Nepřesvědčujte nikdy sami sebe. Nemohu nikoho ani já přesvědčit. Neprodukuji víru. Každá víra (situace, když věříme něčemu na základě informací) je kompromis a jed, který nás nakonec otráví. Vírou operují politici (chtějí abychom v ně věřili) a náboženskáři (ti chtějí, abychom věřili tomu, co nám říkají či co se píše ve starých neověřitelných knihách). Náš domov je stav, kdy si něco s naprostou jistotou o sobě, o světě, o něčem vyšším uvědomíme. Nejsou tam pochyby. Člověk ví. Nepotřebuje potvrzení či dokonce schválení druhých. A v tu chvíli má lásku a radost na rozdávání. NEZÁVISLOU radost a lásku.
Není teď třeba zabíhat do podrobností a detailu. V tomto životě všichni vedeme jediný boj. Boj o sebe. Všechny síly tohoto světa (ať je jakkoli nazveme), buďte si jistí, se snaží o jedno: abychom se nepodívali dovnitř, abychom nebyli sami se sebou a s tím, kdo je uvnitř nás, v srdci. Celý svět, a to čím dál víc, je plný rozptýlení, zábavy, a tolika „nutných“ a „krásných“ věcí, které „musíme“ zažít, udělat…. S jedním si však buďte jisti – tohle jsem neobjevil sám – že nic v tomto světě vám nedá plné uspokojení a trvalou radost. Vím, že mnozí vás budete pokračovat ve stejných činnostech a stejném myšlení, snažit se dosáhnout na BMW, vilu a kariéru, třeba aspoň v duchovní oblasti a odvodit tak svou hodnotu od těchto věcí . Ale každý máme svůj čas... Někdy nás k zásadní změně života podnítí jen naše vnitřní nespokojenost, touha poznat, jindy zas něco méně příjemného, jako nemoc nebo smrt blízké osoby nebo jiná těžká životní situace.
Zůstat týden (kratší doba asi nemá valný význam) či delší dobu ve tmě není univerzální cesta pro každého. Každý máme svou cestu. Je třeba respektovat, že nechat se dobrovolně zavřít na týden či více do temné kobky není cestou pro všechny. Někdy však stačí, jak kdysi řekl jeden známý muž „vejdi do své komůrky a zavři za sebou dveře a modli se vskrytu“. Každému přeji, aby si našel svou cestu, ať je jakákoliv, a našel svůj domov, kde bude v bezpečí, lásce a radosti. Sice občas z tohoto stavu tlakem světa vypadneme, ale už navždy v nás zůstane nejdůležitější informace na světě a informace zcela klíčová – že máme kam jít, máme svůj domov, máme kam se kdykoliv vrátit. Tak hodně chuti a nadšení do vaší cesty přeji!
V Raspenavě 15.5.2019