Moto: "... protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5:45)
Všichni ji hledáme. Všichni po ní toužíme. Všem nám chybí. Jsme nešťastní, když ji necítíme. Někteří z nás ji hledají celý život, a když ji cítí, tak na okamžik. Pak zase uniká. Očekáváme ji od svých partnerů. Jako samozřejmou ji bereme od svých rodičů. Těšíme se na ni od svých dětí. Pláčeme, když ji ztratíme, puká nám srdce, když nás opouští. Církev nám ji nařizuje. Partner ji po nás vyžaduje. Jsme kvůli ní obviňováni, když ji nedáváme najevo.
No dobře. Očekává se to od nás, chceme to od druhých. Ale CO TO VLASTNĚ JE? Co po nás ti lidé chtějí? Moderní písně jsou přímo hysterické v hledání a vyžadování lásky... Ve většině z nich slyšíme slova I love you, I need you, I feel lonely, I cry for you, I have tears in my eyes... (miluji tě, potřebuji tě, cítím se osamělý, pláču pro tebe, mám slzy v očích...). Co to je za svět, kde se tolik tolik tolik nedostává lásky a kde je jí takový akutní nedostatek?
A v tomto okamžiku vás chci ujistit, že lásky je na tomto světě dost. Je jí dokonce více než jsme schopni přijmout. Kde je tedy problém? Proč cítíme její nedostatek?
Sám jsem si prošel důkladně tímto dilematem. Dlouho jsem hledal odpověď, pátral, až si mě jednoho dne odpověď našla sama. Vyplavala na povrch, objevila se jako slunce při jeho východu. Divil jsem se, že jsem to neviděl, celou dobu jsem odpověď měl v sobě, jen jsem byl jako člověk, který sedí na truhle s diamanty, rozhlíží se kolem sebe a hledá poklad.
Aby člověk pochopil, jak je to se skutečnou Láskou, nemohu přehlédnout a musím zmínit její matku a její dceru. A ty dvě příbuzné jsou s Láskou neoddělitelně spojené. Jedna nemůže žít bez druhé. Když jedna zemře, zemřou ihned i ty dvě další. Když žije jedna, další dvě se ihned probouzejí k životu. Nelze je nikdy oddělit. Jakmile je chceme oddělit a chtěli bychom získat jen jednu z nich, ztratíme všechny. To je základní zákon, axiom. Veledůležitý. Pokud chceme získat jakékoliv jiné pochopení věci, ztratíme se. Mnoho lidí se snažilo ty tři oddělit. Nikdy se jim to nepodařilo. Mnohokrát se podařilo lásku zabít, celá lidská historie je poznamenána zabíjením lásky. Zabíjení lásky na tisíce způsobů...
Kdo jsou tedy ty neoddělitelné příbuzné lásky? Matka Lásky se jmenuje SVOBODA a dcera RADOST.
Proč jsem použil toto přirovnání? To je absolutně jednoduché... Láska je zrozená ze Svobody (mohla by přející Láska svazovat?), a sama Láska plodí Radost. Všechny pojmy (Svoboda, Láska, Radost) je třeba chápat v jejich úplnosti. Neexistuje devadesátiprocentní Svoboda. To je mrzák. Jako když člověku amputují nohy. Už se nerozběhne. Láska vzniká ze stoprocentní Svobody, z její úplnosti a celistvosti... Láska zrozená ze stoprocentní Svobody se chová jako světlo, jako hvězda. Září jako slunce. Září na všechny strany, protože je svobodná, zrozená ze Svobody. Láska je základní vlastností všeho, co zde je, a jen omezování Svobody jí brání svítit, zahřívat srdce lidí, osvěcovat cesty, těšit svou neopakovatelnou vůní, utěšovat, hladit. Láska je též jako květina. Květina, kterou když nepošlapávají, rozkvete všemi barvami, otevře se světu a začne šířit svou vůni. A zajímá květinu, kdo jí přivoní? Zajímá květinu, jestli vůbec někdo přivoní? Proč by jí to mělo zajímat? Proč by se dožadovala ocenění? Potřebuje slyšet "voníš", když to ví? - "Jsem svobodná a baví mě šířit vůni a svítit barvami. Proč bych se měla snižovat a doprošovat se lásky druhého? Vždyť já vím, že má láska voní! Vždyť já vím, jakými krásnými barvami zářím! Jsem si toho všeho vědoma!" Kdo chce, přičichne, kdo nechce, jde dál. Vztáhněte to na sebe! Láska je prostě jen nádherná a vysoká emoce, která vyplývá ze Svobody, emoce, kterou si nikdy nesmíme nechat vzít. Pak bude naše Láska plodná a porodí nám tolik Radosti, že se jí stokrát nasytíme a ještě podělíme tisíc lidí.
Podívejme se ale na současný stav, který není tak zářivý. V této souvislosti musím zmínit jednu vzdálenou zdánlivou příbuznou Lásky. Této příbuzné je všude plno. Je jako kouř, který štípe v očích, je jako kanagom, všude se lípá, těžko se jí zbavuje, lepí se na prsty. Roztéká se jako mléko z hrnce, které nikdo nehlídá. A navíc se tato příbuzná vydává za Lásku a milióny lidí si jí s Láskou pletou! Je nalíčená, má dokonalý make-up a přizdobená, aby jako Láska vypadala a lidi si jí s Láskou spletli. Tváří se jako Láska. Mluví podobně jako Láska. Je to ale zmije jedovatá, čarodějnice, která lidem, kteří touží po Lásce, podává otrávené jablko. Je to úplně někdo jiný, i když vypadá na první pohled lákavě!!! Její matkou je Otroctví a jejími dcerami Nešťastnost, Smutek, Výčitky a Beznaděj. Kdo je tou neblahou příbuznou? Koho to porodilo Otroctví? Otroctví zplodilo "Vlastnění" (ve smyslu majetnictví druhého člověka). A zde se vrátím k již zmíněným slovům anglických písní: "I need you - potřebuji tě." Jinými slovy - chci tě mít, chci tě vlastnit, chci se ti pověsit na krk, nesmíš mě opustit, já tě přeci "miluji". "Jsi můj. Stále na tebe čekám. Musíš mi říci, kde jsi. Vrať se co nejdřív. Ty mě už nemáš rád. Mluvíš s druhými víc než se mnou. Usmíváš se na druhé jako Ježíšek..." Jsou vám tyto výroky povědomé? Jak se cítíte, když je posloucháte od členů rodiny, od přátel, od životních partnerů?
Může vlastnit člověk člověka? Může Vlastnění porodit Radost? Člověk se musí sám zamyslet a sám si odpovědět. Říká se, že zkušenost je nesdělitelná. Ale Pravda osvobozuje. Mysleme. Vlastnění je směrové - říkáme "je to moje žena", "je to můj muž" (stokrát opakovaná lež se stává pravdou). Zpočátku nás tato pozornost vůči naší osobě (když nám někdo říká, že jsme jen jeho) těší a profitujeme z ní (dostáváme pozornosti, peníze, sex, jídlo, praní prádla, obdiv...), po čase se však stává břemenem. Vlastnění, které tak často vydáváme za Lásku, je nízká emoce. Nemůže být vysoká, protože se rodí z naší vlastní nedostatečnosti, z neúplnosti, závislosti na druhých (na druhém). Zkusme chvíli nesoudit. To není ani špatné, ani dobré, nechme soudy stranou - v takovém stavu prostě jsme a nemá cenu si cosi nalhávat či se za to odsuzovat nebo kvůli tomu truchlit. Vlastnění je takové. Je směrové - vůči konkrétní osobě. Láska není směrová. Láska se volně šíří do všech stran jako sluneční světlo, jako vůně květu. A to světlo se od druhých odráží, a oni také září a probouzejí svou Lásku. Jako Měsíc úžasně svítí, i když jen odráží světlo Slunce... Když řekneme "Miluji tě", vytvořili jsme protimluv. Nemůžeme milovat někoho. Sakra proč nemůžeme milovat někoho? Proč? - Protože po někom můžeme toužit, někoho můžeme potřebovat, někoho chceme vidět, s někým chceme spát, souložit s ním, na někoho se chceme pověsit... To je ale naše POTŘEBA či TOUHA. Mějme potřeby, mějme třeba i touhy, ale nazvěme je pravým jménem a nenazývejme je Láskou. Když milujeme, tak záříme, kveteme, zpíváme písně duše, skládáme básně, obdarováváme. A lidé přicházejí, přicházejí sami, svobodně. Neříkáme jim "zůstaňte". Lidé chtějí zažít naši Lásku, Radost, Pokoj... Chtějí zažít naši Svobodu, protože my jim ji dopřáváme. Svoboda naprosto neposuzuje, Svoboda respektuje hranice. Láska chápe, rozumí, není potřeba se doprošovat. Nádherné je pak setkání dvou svobodných bytostí. Zrodili jsme Radost. Radost srdce, a koupeme ve světle Lásky provoněné Svobodou.